Společensky nerovný vztah a hlavně obava z poškození kariéry dohnaly rytíře ze Lhoty k zatajení dítěte. S jeho matkou se nikdy neoženil, i když celý život svého syna a jeho matku finančně podporoval. Přestože se s nimi málo stýkal a úzkostlivě dbal na utajení veškerých návštěv, podařilo se mu v době války nakazit svého syna infekcí dětské obrny. Následkem bylo celoživotní poškození chlapce tím, že kulhal. Komplex zapíraného dítěte, který mu kamarádi v dětství dávali pocítit, dovedl malého Kamila k citlivosti a pochopení se stejně postiženými. První z nich byla Anna, Lhotákova budoucí múza a také životní partnerka. Vztah k otci, jemuž s oblibou říkal fotr, byl po celý život velmi komplikovaný a nedokázala ho napravit ani finanční podpora rodině, ani půlmilionový odkaz, který profesor Lhoták po letech svému synovi a jeho matce odkázal.

Milující a na svou dobu velmi vzdělaná Anna Kouglová vedla svého syna k zájmu o umění, především o malířství a literaturu. Vedle Julese Verna s nádhernými xylografickými ilustracemi Edouarda Rioua si Lhoták zamiloval i Toulouse-Lautreca, snad i díky jeho osudu postiženého.

V roce 1923 se Lhoták stal žákem Jiráskova gymnázia v Resslově ulici. Vedle prvních setkání s moderním uměním, které mu zprostředkovali jeho obeznámenější spolužáci, se Kamil nechával unášet vydáváním „jednovýtiskového“ Auto-moto zpravodaje, který se svým spolužákem celý kaligraficky psali a kreslili. Ve vyšších třídách gymnázia vydával se spolužáky časopis Hledání umění a své hledání rozšířil i na pravidelné návštěvy výstav v Aventinu.

Pozdější léta

Po absolvování gymnázia v sobě Kamil popřel sen o studiu na Akademii a na přání matky šel studovat práva. Studoval poctivě, ale bez zvláštního nadšení. Jeho světem byl především svět umění: Ernst, Arp, Giacometti, Klee, Miró, Filla, Šíma, to byli hrdinové, ke kterým mladý student práv vzhlížel. Z práva nakonec udělal i závěrečnou státní zkoušku, jenom o titul JUDr. příliš nestál. Období jeho života až do války bylo naplněno pilným malováním a vstřebáváním všeho, co předválečná avantgarda přinášela světu.

V roce 1938 se oženil se židovkou Herthou Guthovou, kráskou, která byla stejně tak jako Lhoták v dětství postižena obrnou. O rok později uspořádal v Beaufortově galerii v Jungmannově ulici svoji první výstavu. Během války vytvořil stovky děl, čímž se stále dle vlastních slov „hledající KL“ stal malířem Kamilem Lhotákem, což prezentoval i podpisem celým jménem na jednom z obrazů z roku 1942. Ve stejném roce vznikla i slavná Skupina 42, jejímiž členy byli mimo Lhotáka i Jiří Kolář, Františkové Gross a Hudeček, Jan Smetana, Karel Souček, Jan Kotík, fotograf Miroslav Hák, Bohumír Matal či sochař Ladislav Zívr. Společná výstava skupiny v roce 1943 se pak stala zřejmě nejdůležitější událostí, která malíře Lhotáka představila jako výraznou a nezaměnitelnou osobnost českého umění. Na výstavě byl mimo dalších 30 prací i obraz s názvem Dcera velkoměsta, který si o pár let později na výstavě českého umění v Paříži se zájmem prohlížel Pablo Picasso.

Rok 1954 a seznámení se spisovatelem Adolfem Branaldem otevřelo Lhotákovi další etapu života. Svoji dlouholetou lásku ke všemu, co má kola či vrtuli, shrnul ilustracemi pro knihu Dědeček automobil, dle vlastních slov nejlepších, které za život dělal. O rok později již spolupracoval s Branaldem jako poradce při natáčení stejnojmenného filmu. Po smrti Kamila Lhotáka napsal vzpomínkovou knihu Můj přítel Kamil.

V šedesátých letech potkalo Kamila Lhotáka další osudové setkání. Anna Endrštová, kterou jako kluk nakreslil do školního sešitu, se stala jeho modelem a jeho životní družkou. Stejně jako on byla poznamenána fyzickým handicapem a možná právě proto se v její přítomnosti cítil malíř uvolněně. Anča, jak jí přátelé říkali, se stala Lhotákovou hospodyní, kuchařkou a také jakousi tajemnicí, která vytvářela pro malířovu práci klid a zázemí.

Celá šedesátá a sedmdesátá léta byla pro Lhotáka typická velikou pracovní aktivitou. Každoročně vytvořil několik desítek obrazů (přátelé vzpomínají na jeho osobní závazek čtyř obrazů za měsíc), pořádal výstavy, ilustroval knihy. Přesto dokázal malíř reflektovat i moderní světové umění. Nejdříve reagoval na tvorbu Roye Lichtensteina, který mu svým stylem jenom potvrdil, že vlastní cesta, kterou nastoupil už před válkou, byla správná. O několik let později reagoval Lhoták na světové op-artové hnutí svým krajinami s terči.

Závěrečné roky Kamila Lhotáka se vyznačují co do počtu děl menší, ale stále kvalitní tvorbou. Jeho poslední autorská výstava („Grafika“) se konala v prosinci 1989 v pražské galerii Fronta (úvodní slovo a text katalogu Jaromír Pelc). V roce 1990 namaloval svůj poslední obraz s názvem Meteor padá do moře a 22. října zemřel. Urnu s malířovým popelem rozprášil jeho syn Kamil z kopce Číčov u Libčevsi, tak jak si to Kamil Lhoták přál.

Hodnocení a vzpomínky

Kamil Lhoták byl výřečný a měl smysl pro humor. Navíc velmi pohotově dovedl glosovat a na jeho typickou, ale neútočnou ironii vzpomínají všichni, kdož ho znali. Jeho pojetí historie bylo jedinečné a nezbývá než citovat pamětníka:

„Pro Kamila začínala Asie za karlínským viaduktem v Praze, s výjimkou rodných Holešovic, které kladl někam na periferii Chicaga. Češi mu byli přímí potomci Keltů, kteří nás zapomněli vzít sebou do jeho milovaného Zeleného Irska, takže jsme se nemohli naučit včas anglicky a museli vzít zavděk rakouštinou, kterou jsme poslovanštili. V husitech spatřoval první bolševiky, kteří začali znárodňovat ženy (adamité), protože už nic jiného k rozkrádání neměli … “
— L. H. Augustin

Jako student o Lhotákovi natočil Karel Vachek v roce 1959 krátký filmový portrét Malíř Kamil Lhoták.

Lhoták byl nositelem několika vyznamenání:

• např. cena Václava Hollara (1967),
• zasloužilý umělec (1967),
• mezinárodní cena Johanna Gottfrieda Herdera (Rakousko, 1980).